Trapas na dovolené

19. srpna 2015 v 22:55 | Elly
No nazdáár,
dlouho jsem přemýšlela jestli to sem dám, ale nakonec jsem se rozhodla, že ano.
Nebudu říkat, kde přesně se to stalo, myslím, že stačí, když řeknu: u moře.
Jako každý rok jsme jeli na dovolenou. Sedíme 12 hod. v autě - mamka spí, a já si s taďkem pobrukuju muziku, co hraje z rádia. Přijedeme, rozplácneme se na pláž a opalujeme se. Občas někam zajdeme, občas zůstaneme v apartmánu.
Asi bych dopředu měla říct, že místo pláže jsme měli normální betonový molo.
Jednou jsme se se ségrou takhle opalovali, když mě napadl blbej nápad...
Mám strašně bílej zadek a... ježiši kriste, já si zapomněla sundat rámínka, vždyť tam mám teď bilý čárky.
A tak jsem si chytře sundala ramínka vršku plavek a rozepla sponu na zádech, tak aby nic nebylo vidět, ale já si mohla opálit celá záda a ramena. Dál přišel na řadu můj bílý zadek. Vyhrnula jsem si dolní díl plavek, že vypadal jak nějaká nepovedená náhraška tang a šlo se na věc.
Ležela jsem na břiše se zavřenýma očima a slůnila se.
Bohužel jsme si vybrali místo, kde zrovna nějací děcka skákali z mola do moře.. takže odpočinku moc nebylo, ale co. Kašlala jsem na to. Občas jsem mrkla po těch děckách, jejich chodidla totiž byli až nebezpečně blízko od mého ručníku, na kterém jsem ležela.
Bylo jich asi pět a nebylo jim více jak deset let. Ovšem buď jsem jednoho přehlédla nebo přišel až pak...
Najednou jsem v mém relaxu, uslyšela chlapecký hlas. Nevěděla jsem jaká je to řeč, protože jediné, co jsem zaslechla bylo jak padal do vody ( tehdy jsem zjistila, že i podle křiku se dá zjistit věk ).
Nějak jsem to nevnímala a ležela dál, když jsem uslyšela cákání vody a po chvilce náraz.. Někdy mi šlápnul na kotník a sám přitom ztratil rovnováhu až se objevil na mě. Na mém polonahém těle!
Otočila jsem hlavu a spatřilo krásnýho hnědovlasýho kluka se snědou pletí.
Vypadal že je otřesenější než já. Ani jeden nevěděl, pro koho to byl větší trapas.
Netušila jsem jaké je narodnosti a v tu chvíli jsem nějak zapomněla mluvit anglicky...
"Promiň, doufám, že se ti nic nestalo.." řekla jsem.
Pak mi najednou došlo, že asi neumí česky. Vytřeštila jsem oči a snažila se nahmatat sponu od plavek abych ji zapla a mohla aspoň vstát.
Kluk pochopil a kdyby slezl a odešel, ale on slezl a - teď se držte - zapnul mi tu podpsenku....
Zčervenala jsem jak rajče. Tryskem si stáhla kalhotky do původního stavu a vstala.
Klukl s užasnýma modrýma očima na mě jen němě civěl a já z toho usoudila, že není Čech.
"Is it good?" vyhrkla jsem aniž bych si uvědomila jakou blbost jsem řekla.
Kluk přikývl a šibalsky se na mě usmál.
Moc jsem nechápalo, co tím myslel a tak jen tupě zírala.
Nakonec ke mně bezejmenný kluk natáhl ruku a řekl:
"Kdyby něco jsem David."
V tu chvíli jsem měla pocit, že omdlím. Nevěděla jsem co mám udělat dřív: skočit do moře a už nikdy nevylézt, nebo stisknout Davidovi ruku a říct mu své jméno. Z logickým důvodů jsem si vybrala jako první druhou verzi.
"Eliška." pošeptala jsem a jakmile jsem se dotkla jeho ruky svojí, začalo mě celé tělo brnět.
"Ty jsi Čech?" zeptala jsem se trochu lepším tónem.
David zase jen přikývl a s rukama v kapsách plavek se otočil a odešel pryč. Než mi zmizel za roh spatřila jsem jak na mě mrknul, ale to do teď nevím, jestli nebyl přelud...
Tak to byl nejtrapnější a zároveň nejúžasnější zážitek z dovolené.
Chcete vědět víc?
Komentujte nebo aspoň choďte častěji na moji stránku a dozvíte se o Davidovi víc ( byla jsem tam další osm dní) :)
tak zatím, vaše Elly :)))
 

První moje povídka

27. července 2015 v 11:11 | Elly
Brouzdám se trávou a dívám se před sebe. Nade mnou letí krkavci a já poslouchám jejich ptačí rozhovory. Mé bosé nohy šlapou po zelené trávě, na které lpí rosa z ranního deště.
Po chvilce jsem už došla k lesu za travnatou plochou.
Budou mě hledat? Budu někomu chybět?
Asi vypadám jako typická holka, co trpí malou sebedůvěrou a sebepoškozování.
Ale takové problémy jsem vážně nikdy neměla... přesto, že můj život měl snad 150 chyb.
1. Moje máma umřela, když mi bylo sedm.
Pamatuji si, že když jsem se to ráno probudila a podívala se do oken, byli zatažené závěsy. Tehdy jsem poznala, že něco není v pořádku a když jsem vykoukla z pokoje a uviděla mamčino tělo ležet ana zemi v kuchyni, došlo mi, že už mi asi nikdy nikdo sám závěsy neroztáhne.
Táta se od té doby zavřel u sebe v pracovně a vylízal jen, když potřeboval jídlo nebo záchod.
Ani si nepamatuji, kdy jsem spolu posledně pořádně mluvili.
2. Můj přítel se kterým jsem byla dva roky, mě podvedl.
3. S mojí nejlepší kamarádkou.
Když jsem dnes ráno, zazvonila na domovní zvonek kamarádčina bytu, opravdu jsem nečekala, že v jejím okně zahlédla dlouhé, bloňdaté dredy, jaké tady v okolí nemá nikdo... až na mého přítele.
Tehdy jsem nečekala, až někdo otevře a odešla pryč. No a konec konců, teď jsem tady.
Stojím před lesem a koukám se do jeho hlubin.
Dívám se na své nohy, které stojí na hranici mezi loukou a pustou lesem.
Moje máma tu byla taky. Ten den, kdy se to stalo. Přesněji stála přímo tam, kde teď stojím já a sledovala vysoké koruny stromů a popadané jehličí.
Když za ní tehdy táta přišel, bylo teprve kolem šesté hodiny, tímpádem mámě zbývaly jen dvě hodiny do jejího odchodu, tam, kde to neznám.
Tehdy jí prý objal kolem ramen a chtěl se zeptat, co tam dělá. Proč se probudil a vedle něj nikdo nespal.
Máma mu řekla, že potřebuje být sama, že chce přemýšlet a táta nakonec vážně odešel a zanedlouho potom už tvrdě spal v jejich manželské posteli dál.
Pamatuji si na tu samou noc.
Probudila jsem se a měla divné předtuchy, že se stane něco zlého. Tehdy jsem spustila nohy na zem a šla se podívat do ložnice. Hodiny visející na stěně ukazovali čtvrtou hodinu ranní, když jsem vstoupila do ložnice a našla mámu sedět, na podlaze, opřenou zády o postel.
Sedla jsem si vedle ní a přitulila se. Cítila jsem její dech ve vlasech, když mi do nich zamumlala:
"Už brzy bude po všem, děvče moje. Už brzy."
Tehdy jsem nemohla chápat, co tím myslela, ale to upřímně nechápu ani teď.
Stojím tady a poslouchám šelest stromů. Krkavci, kteří mě poslední dobou sledují čím dál častěji, si usedali na silné větve stromů a pozorovali mě.
Můj život měl trhliny, velké, ale třeba se dokážou jednou zacelit. Tedy.. to mě napadalo vždy, když jsem si říkala, že s tím seknu a všechno ukončím.
Ale nikdy jsem tím nožem neposunula tak, aby se mě dotkl a rozřízl moji kůži u zápěstí a teď jsem za svoji slabost vlastně ráda.
Kdybych totiž tu blbost udělala, nikdy bych nemohla zjistit, co máma tenkrát myslela tím, co mi řekla, když jsme seděly u její postele.
Bylo to vlastně to poslední, co mi řekla a já se právě rozhodla přít tomu na kloub.
O tom lese, kam se tak trochu bojím vkročit, koluje spoustu fámu a pověr.
Většinou jsou to báje o tom, jak tam někdo vstoupil a už nikdy se nevrátil, lidi tomu časem tak nějak uvěřili a nikdo už tam nechodil.
Najdete tam tak maximálně divou zvěř a bezdomovce.
Já jsem se rozhodla, všechny ty kecy, co mi řekli, vymazat z hlavy a vkročila jsem do lesa.
Ucítila jsem pod sebou měkké jehličí a teplý vítr mi hladil tváře.
Tehdy jsem nevěděla, co jsem vlastně udělala. Jak moc mi ten jeden krok změnil život.
Všechno jsem se to začala dozvídat až postupem času. Až, když jsem poznala hlubiny lesa a jeho pravé obyvatele.

Sen

18. července 2015 v 11:37 | Elly
No to vám musím napsat. Včera se mě zdál takový zvláštní sen, že by se to skoro hodilo do nějakýho slabýho hororu.
Žila jsem tam, kde jsem i teď, avšak byla jsem tu sama - už jen to svědčí že to byl sen - a měla jsem sousedku, asi o deset let starší vdovu.
Dřív jsem se s ní (asi) bavila normálně, ale v tom snu byla zvláštní. Často jsem se jí ptala jestli se jí něco nedělo nebo nechce pomoct, ale ona byla netečná a odtažitá.
Jednou večer kolem jedenácté mě někdo zavolal. Zvedla jsem telefon a ve sluchátku se ozval ženský hlas. Po chvilce mi došlo, že je to právě ta sousedka, byla vyděšená a řekla, že za ní mám přít.
Když jsem si stoupla ke dveřím, ani jsem nemusela zvonit a už mě otevřela, pozvala dál a stále se dívala na hodiny.
Zeptala jsem se: "Co se děje?" - omlouvám se že mi nejdou uvozovky, ještě neumím moc dobře pracovat s mím novým/starým počítačem -
"Já..já. Tolik jsem se bála to někomu říct... já." sousedka začala koktat a stále se nervózně dívala na hodiny.
"Ráda Vám pomůžu, musíte mi, ale říct s čím."
Sousedka si třela dlaně o sebe a pošeptala.
"Nikdy jsem tady nikomu neřekla, že jsem se sem přistěhovala pár let potom, co mi umřela dcera. Teď to bylo deset let, co se to stalo a..a od nového roku o půlnoci..." Znovu se zadrhla a raději si sedla na dřevěnou židli.
Olízla jsem si rty a čekala.
"Ona tu je." pošeptala sousedka - mám pocit, že se jmenovala Diana - .
"Jak to myslíte?"
"Jakmile odbije půlnoc, přijde!" Diana se začala třást, přitom v domě bylo alespoň 25 stupňů Celsia.
Přiklekla jsem si k ní a chytla ji za ruce.
"Pokračujte." řekla jsem.
"Ona za mnou chodí, ale ignoruje mě. Dělá jakoby tu žila celou dobu se mnou." Diana se opět podívala na hodiny.
Jenom ve snu se může stát, že bych takovýmhle věcěm věřila napoprvé.
"Jak Vám můžu pomoct?" zeptala jsem se.
"Počkej tu prosím se mnou! Musíme ji přesvědčit, aby odešla.. aby došla klidu...děsí mě!"
Tak jsem tedy čekali a jakmile odbila půlnoc, stalo se to!
Z nějakého pokoje najednou vyšla dívka s dlouhými vlasy. V obličeji neměla žádný výraz a šla za nimi do kuchyně, kde seděli.
Dělala jakoby je neviděla, vzala si sklenici a nalila si z kohoutku v umyvadle vodu.
Všimla jsem si, že ta dívka byla průhledná, jako kdyby vybledlá. Jako obraz, který se až moc dlouho nechal na slunci.
Jakmile ji Diana uviděla, znovu se roztřásla a upřeně sledovala svoji mrtvou dceru, která i s vodou odešla zpět do pokoje, ze kterého přišla.
"Jednou se mnou mluvila. Jen jednou! Řekla mi, že.." Diana si třela dlaněmi paže.
"Že, jakmile bude nový rok, skončí tento starý, vezme si mě sebou pryč. Vezme si... všechny, kdo ji viděli."
V tu chvíli se mnou byl konec. Několikrát jsem polkla než jsem byla schopná mluvit.
V krku jsem měla knedlík a před očima mžitky.
"Co, že? A to jste mě sem pozvala? Chtěla jste, abych šla do hrobu s Vámi?" skoro jsem vykřikla, když jsem byla schopná mluvit.
"Jsem tak vystresovaná, já to musela někomu říct."
" A zrovna mě? Vždyť toho mám ještě tolik před sebou!"
Ještě chvíli jsme takto nebatovaly, kokrétní věty si však nepamatuji.
"Kdy odejde?" zeptala jsem se po chvílli ticha.
"Většinou po jedné hodině."
Vzala jsem si své věci a utekla z domu pryč!
Nevěděla jsem, co mám dělat, kam mám jít. Pokud je to, co Diana řekla, pravda, můžu se schovat nebo utéct kam chci, ale stejně si mě najde! Ten duch..přízrak..dívka nebo, si pro mě přijde a bude konec.
Šla jsem tedy do svého domu, zavřela se na dva zámky a západy a všude jsem zatáhla rolety.
Tuhle část si pamatuji nejlépe. Vím, že to bylo mnohem delší, dneska bych to však utkla a pokračovala zase jindy, připadá mi to už tak dost dlouhé.
Tak doufám, že se to bude líbit a prosím na nějaké nesmyslné části se nedívejte, protože jsem pouze říkala, co se mi zdálo :)
Tak zatím se mějte!!
 


Můj názor na "uprchlíky"

14. července 2015 v 19:33 | Elly15
Hned první týden, kdy k nám nějací uprchlíci zavítali, byla znásilněna jedna Češka... myslím, že není co dodat.

Vážně jen povídky?

13. července 2015 v 23:20 | Elly
Zatím, co jsem se dívala na jiné uživatelské účty, narazila jsem jen na povídky.
Já nevím, opravdu ostatní baví jen tohle?
Já osobně, vlastně, ale nemám co říkat. Psaním se zabývám od deseti let, kdy jsem napsala první knížku která měla přes 4O stran.
Pak to byly jen začátky, které rovnou mávaly koncům.
Svoji druhou knihu jsem napsala ve 13 a ta už byla vyšší kalibr - cca 240 str. - , myslím že na ni můžu být pyšná.
No a právě proto sem nechci psát povídky, připadá mi to neoriginální.

Kam dál